Milan Calábek

Mnoho lidí se na cestu snů do Indie, Nepálu či Peru nikdy nevydá proto, že mají fóbii z létaní, hadů a pavouků, lodí... Jedna známá měla fóbii na výšku a zamilovala se do horolezce.

Každé z omezení, stejně jako závislost nebo podlehnutí denní rutině, vypovídá o stavu disociace neboli o tom, že naše vědomí a nevědomí jsou oddělené. Zažíváme konflikt mezi tím, co vědomě chceme, a nevědomými vzorci, které nás programují. Nevědomí je silnější než vědomí. Už dávní indičtí jogíni a mudrci, jak o tom svědčí Upanišády a jiné spisy, se jako my snažili, aby nebyli pouhými "listy ve větru", hříčkou podmíněných reflexů a post hypnotických sugescí vydanou nezvladatelným silám nevědomí. Vyjadřovali se v jiné terminologii, ale měli stejný cíl: získat pomocí jógy, meditace, hypnózy a autohypnózy přístup k nevědomí, jeho moci a kreativitě a k obrovské vnitřní potencialitě, kterou představuje sebeorganizující proces blízký tomu, co Jung nazýval transcendentální aktivitou integrující dynamiku vědomí a nevědomí v procesu individuace. Nejznámějším způsobem sjednocení je hypnotický trans navozený nepřímými sugescemi, na kterém se podílí stochastická rezonance objevená až koncem minulého století. Hypnotický trans je příklad využití stochastického "šumu" k aktivaci vnitřní dynamiky jedince k vyřešení problému, ať jde o fóbii, závislost, psychosomatické onemocnění nebo neschopnost navázat partnerský vztah. Každý problém prochází procesem dezorganizace a zrušení reflexivně podmíněných asociací a vzorců, aby jedinec mohl využít neuvědomované a nerozvíjené vnitřní zdroje v souladu s jeho zkušeností k vytvoření nových asociativních spojů a na úrovni nevědomí reorganizoval svůj život. Vyřešení problému nebo uzdravení je výsledkem nové psychosyntézy, kdy léčebné změny dosahuje nevědomí samo v souladu s vědomým záměrem.