Milan Cais

Tatabojs: JIŽNÍ KOREA

Zapsal se do obecného povědomí především jako zpěvák, bubeník, textař, skladatel a scénograf skupiny Tata Bojs, kterou založil společně s Mardošou (vlastním jménem Marek Huňát) v roce 1988, ale je také vynikajícím výtvarníkem. Jeho dílo není třeba žánrově dělit mezi hudbu a vizuální umění, vytváří jednolitý živý organismus. Umělec vždy usiloval propojit obě oblasti, hudbu vnímal přes obrazy a obrazy přes hudbu. Po studiu na Střední grafické škole Václava Hollara absolvoval v roce 1999 pražskou AVU v sochařských ateliérech Huga Demartiniho, Jindřicha Zeithammela a v ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida. Jeho výtvarná tvorba má multimediální zaměření, kromě malby a kresby umělec pracuje v oborech sochy, instalace, performance, videa či animace. Jako diplomovou práci vytvořil svůj trojrozměrný autoportrét, mluvícího robota p3D-01, jehož název nějakou dobu používal jako svůj pseudonym, nejčastěji v období hudebních alb Futuretro a Biorytmy.

V roce 2000 instaloval v rámci projektu Praha - evropské město kultury na střeše budovy Goetheho institutu monumentální videoprojekci nazvanou Noční hlídač, jejíž počátky lze shledat v objektech vytvořených z částí vlakové soupravy pražského metra a následně instalovaných ve vestibulu na Můstku i přímo v interiérech vagónů samotných, které vznikaly již během autorových studií na Akademii (Zneužití se trestá, 1998). Vyjadřovaly sociální potřebu umělce oslovit veřejný prostor. Noční hlídač se pak stal neoddělitelnou součástí vzhledu budovy Goetheho institutu, jež díky obrovským očím objektu na střeše připomínala bájnou obludu, střežící vltavské nábřeží a panorama Hradčan. Objekt oživil i vzpomínky na špehující režim minulosti, ačkoli původní záměr měl spíš ochranitelský cíl upozornění na různá nebezpečí nočního města.

S projekcí očí velkého formátu si pak Cais pohrával ještě v rámci hudebních vystoupení Tata Bojs, jež zaujaly právě neobyčejnou výtvarnou scénografií, kterou umělec s chutí vytvářel.