Peter Habeler

světový horolezec

Peter Habeler Jeden z nejznámějších horolezců světa přijede v lednu do ČR! Rakouského matadora nesmazatelně proslavily výjimečné výkony v Alpách i nejvyšších horách světa. S Messnerem podnikli skvělou řadu rychlých výstupů v alpském stylu, mnohé znamenaly přepisy historie a posunutí absolutních rekordů. Severní stěnu Eigeru zvládli za 10 hodin, polovinu do té doby nejrychlejšího času.

Obtížná byla i východní stěna Yerupaja v Andách. Horolezeckou revoluci však odstartovalo jejich působení v Himálaji. Heslo „Rychlost rovná se bezpečnost“ převedli do praxe i výškového lezení. V roce 1975 vyrazili na Gasherbrum 1 - Hidden Peak, 8 068 m. Vystoupili senzačně alpským stylem bez podpory velké expedice, nosičů a hlavně bez výškových táborů a kyslíkových přístrojů.

Takové pojetí výpravy na osmitisícovku bylo experty i mnohými výškovými lezci považováno za naprosté bláznovství. Pro Habelera s Messnerem však výstup znamenal logické pokračování snahy posouvat cíle i hranice lidských možností. Úspěch vybudil obrovské nadšení veřejnosti a senzační zprávy médií. Významně ovlivnil pohled na sportovní hodnotu výstupů expedičně.

EVEREST BEZ KYSLÍKU. Smrt nebo nenapravitelné poškození mozku. To byla prognóza mnoha odborníků před pokusem P. Habelera a R. Messnera vylézt na nejvyšší horu planety bez kyslíku. Experimenty předchozích expedic dokazovaly, že tlak vzduchu v těchto výškách umožňuje pouhé přežívání, nikoliv však extrémní lezení. Navzdory obavám z možných trvalých následků silný DREAM TEAM věřil, že lezení bez kyslíku je důležitější, než dosažení vrcholu. Studovali výstupy Britů ve 20. a 30. letech ještě před vynálezem kyslíkových lahví.

Byli přesvědčeni, že se „čistě“ na vrchol dostat lze, stejný názor měli oba lékaři expedice. Horolezci nakonec úspěšně 8. 5. 1978 vrchol zdolali. Sestup do Jižního sedla trval Habelerovi neuvěřitelnou jednu hodinu, Messnerovi hodinu a tři čtvrtě. Po fenomenálním výkonu se cesty Habelera a Messnera rozešly. Peter dnes žije v rakouském Mayrhofenu (Zillertal), kde od roku 1993 provozuje alpinistickou a lyžařskou školu Mount Everest. Dle statistik dosud stanuly na osmitisícovkách již tisíce lidí. Ale kolik z nich nalehko alpským stylem bez kyslíku...?

CÍLEM JE VRCHOL Nejnovější kniha P. Habelera vyšla česky. K názvu Peter říká: „Ano, na rozdíl od turistů, pro které je často cílem sama cesta. Mám však na paměti, že jsme horami v podstatě pouze tolerováni. Člověk musí do přírody vejít. Pro mě je vrchol vždy přítel – i když jsme se často museli otočit. Hory nejsou tělocvičné nářadí.“ Úspěšné osmitisícovky P. Habelera: 1975 Gasherbrum I (8 068 m) 1978 Mount Everest (8 848 m) 1985 Nanga Parbat (8 125 m) 1986 Čo Oju (8 201 m) 1988 Kančendženga (8 586 m)

Peter Habeler (* 22. července 1942)

 


PETER HABELER

Rozhovor Rudy ŠVAŘÍČKA

Peter Habeler a Reinhold Messner výrazně ovlivnili vývoj sportovního horolezectví. V roce 1974 jako proslulý „dream team“ první přelezli severní stěnu Eigeru pod 10 hodin. 1965 vystoupili poprvé v historii alpským stylem na osmitisícovku (Hidden Peak). Roku 1978 zdolali jako první lidé vrchol nejvyšší hory světa Mount Everestu bez umělého kyslíku.

Následující rozhovor je pouze krácený vzorek příjemně dlouhého povídání. I tak o skvělé osobnosti Petera Habelera mnohé napoví…

Peter Habeler

Je to ošemetné srovnání, ale na Silvestra jsem vedl rozhovor s Jeho Svatostí dalajlamou plného mimořádné pokory a tolerance. Tvůj skromný popis velkých výkonů je také plný skromnosti. Odkud pramení?

Jsem z malé rodiny, mám jen jednoho bratra. Můj otec zemřel brzy, už v osmi jsem byl polosirotek. Ale měl jsem skvělou mámu, do života mi dala hrozně moc. Byla velice skromná, i naše živobytí bylo takové. Prostě jsme jedli, prostě bydleli. Máma mě nechala jít vlastní cestou. Měl jsem i skvělé učitele a obrovské štěstí, že jsem narážel na dobré lidi. To je požehnání, co se nepoštěstí každému. Zůstával jsem nohama na zemi, radoval se z vlastních úspěchů, ale stejnou měrou i cizích. Myslel jsem vždy pozitivně, a snažím se i dnes.

U nás vyšla Tvá kniha Vrchol je cíl. Každý máme jiné priority, jaké jsou hlavní cíle v životě Petera?

To není jednoduchá otázka. Samozřejmě hory, ale vedle hor i cíle rodinné. Zůstat zdravý a výkonný i do vyššího věku. Dělat stále něco nového, zajímavého. Být bdělý a otevřený. Rád se seznamuji s novými lidmi i setkávám se starými přáteli. Žít mezi přáteli a mít rodinu je však u horolezce někdy problematické. Podařilo se mi žít skvělý život a za ten jsem vděčný. A že se mi nic vážného nestalo.

V lezeckém tandemu je důležitá sportovní a lezecká kvalita, jde o energii i nápady. Kdyby nebylo protnutí s Messnerem, pustil by ses do projektu Everest bez kyslíku?

My jsme lezli těžké věci i předtím, než jsem potkal Reinholda. Mesner byl drzý, prostě střílel vysoko, volil si vysoké cíle. Přišel později, my už byli docela kovaní lezci, když se k nám přidal, ale nesmírně rychle se vyvíjel. Nevím, zda bych měl bez něj odvahu pustit se do Everestu.

Které vlastnosti si na Messnerovi nejvíce vážíš?

Nikdo z nás není jednoduchý, každý máme své stránky kulaté i hranaté. Když se mi nedařilo, on mě vždy podržel, pomohl. V táboře v 6,000 metrech mě strašně bolela hlava, a on s naprostou samozřejmostí vařil, staral se o prášky na bolení hlavy. Když mi bylo zle, vždy mě podržel. To je strašně důležitá vlastnost, které je třeba si vážit. Já si toho vždy cenil.

Výjimečné osobnosti mají výjimečné vlastnosti. Jaké bylo vaše soužití v nekonečných týdnech, kdy jsteu zavřeni v jednom stanu? Jaké byly soužití s Mesnerem?

My jsme si obvykle dopřáli luxus mít 2 stany. Na Everestu logicky, na Hidden Peaku ne, tam jsme měli jeden stan. Naše expedice byly malé. Znám, jaké to je na velkých expedicích s velkými stany. Třeba když jsme se setkali s expedicí Vandy, byli jsme k nim také pozváni. Je hezké být pospolu ve velkém stanu, ale mohu říci, že na takových expedicích, jako jsme měli my, se moc nemluví. Měli jsme společný cíl, chtěli jsme se dostat nahoru a tomu jsme podřídili vše. Potom to funguje. Nikdy jsme nebyli na sebe protivní, nedělali si naschvály. Na K2 nám polští přátelé poskytli stan. Je úžasné takové chování zažít.

Vy jste byli první, kdo šel na Everest bez kyslíku, kdy člověk neví, jak tělo bude fungovat, jestli to vůbec je možné...

Na Everest jsme vyráželi ve skvělé sestavě, v expedičním týmu byli super doktoři, které jsme znali už dříve a oni znali dobře nás. Bylo důležité, že nám řekli, když půjdeme rychle, na lehko a počasí bude spolupracovat, tak to dokážeme. My nevěděli, co se nám může stát a jaké jsou podoby výškové nemoci, otoku mozku, otoku plic. Měli jsme pozitivní drzost. Kdyby člověk všechno věděl a přemýšlel o tom, tak by tam možná ani nešel. Řekli jsme si, že to zkusíme, a uvidíme, kam dojdeme. Popřípadě to otočíme. To platí stejně i na horách v Evropě. Člověk do toho má jít s tím, že to zkusí. Když to nepůjde, otočí to. Špatný je blud vlastní nezranitelnosti. Chce to dostatek soudnosti, aby si člověk uměl říci: „Dnes tam nevylezu.“ Na Everestu pro nás ti dva lékaři byli zcela zásadní.

Největším znalcem Everestu byl ve své době Babu Čiri Šerpa, který vystoupil desetkrát na vrchol, ale při jedenáctém výstupu se zřítil do trhliny v lehkém terénu u jedničky zmizel navždy v nenáročném místě...

Babu Čiri zemřel, když se ze svého stanu chtěl dostat do jiného za naprosto banálních okolností. Já jsem ho znal stejně dobře, jako jsi poznal ty dnešní legendu Apa Šerpu. Je to určitý fenomén, že mnozí špičkoví horolezci najdou smrt v lehkém terénu. Člověk si nesmí nikdy říct: Teď je to lehké, už o nic nejde. Pak se stane, že tam najde smrt. Před smrtí nikdo není ochráněn. To se může stát každému, to se mohlo stát i mně. Týká se to mnoha dalších, i Hermana Buhla, který skončil nešťastně.

Jaká byla poslední noc v Jižním sedle? Dotěrné myšlenky, jestli do toho skutečně jít?

Strach byl hlavně v základním táboře. Strach je přítomný, když jsi pasivní, ležíš ve stanu, venku je zima a fičí vichr. To člověka přepadne, ale nesmí se tomu poddat. Máme přece skvělou výstroj a výhodu skvělého partnera, zvládneme to. Šerpové už v 50. letech byli nad jižním sedlem. Šerpové jsou národ lépe aklimatizovaný, ale věděli jsme, že se nad jižní sedlo dostali i Angličané výrazně dříve. My si řekli, že když půjdeme nalehko bez velké zátěže, tak se můžeme nahoru dostat. Je tam sice jen třetina kyslíku, ale kdybychom řešili, co vše se může stát, tak z jižního sedla nahoru nevyrazíme. Podívej se na mladé skokany na lyžích, kteří dnes elegantně skáčou z můstků. Je to mládí i drzost. Troufnou si, protože mají skvělou přípravu a dobrého trenéra, který řekne: „Teď to dokážeš.“ My měli na Everestu dva dobré doktory, kterým jsme věřili. Řekli, že to dokážeme. Váš Adam Ondra díky jeho přístupu dnes leze stále těžší cesty. Takhle si lidé troufají na vyšší obtížnost, tak lze posouvat hranice.

V Antarktidě po výstupu na nejvyšší horu Mt.Vinson jsem ještě mířili na další náročnější vrchol, nejhezčí vrchol ledového kontinentu. V noci se vzbudím a slyším: Je to zabiják! Pověrčivost, náznaky, intuice… Věříš na podobné signály?

Všichni jsme pověrčiví. Každý má ošklivé sny či noční můry, i já. V Nepálu jednou před výstupem padala hvězda a já si řekl: Vylezu, to dokážu. A nevylezl jsem. Je klíčové být připravený, uvědomit si vlastní schopnosti. Ale sebevědomí nesmí být přebujelé. Hory vyžadují opatrnost a disciplínu. Samozřejmě dávám na intuici. Když cítím, že není můj den, zůstanu dole a nahoru nejdu.

Jak se potkáváte s yetim. Šel vám v trojici s Messnerem společně mariáš?

Je to spíše bájná postava. Nahoře můžou být medvědi a sněžní levharti, ale s yetim jsem se dosud nepotkal.

Nepál je země buddhismu, hinduismu, bénismu a dalších duchovních proudů. Jak to máš s božstvy?

Jsem pokřtěný katolík, někdy horší, jindy lepší. Lepší když jsem na tom špatně a horší, když jsem v pohodě, to se moc nemodlím. Když kolem svištěly laviny, tak jsme se opravdu modlili, abychom to přežili. Pohodový buddhismus mám rád, protože odmítá válku a násilí. Imponuje mi tolerance buddhismu a hinduismu. Miluji náboženství, která na člověka netlačí a odpírají násilí. Jsem vychován v katolické víře a znám skvělé katolíky kněze i horolezce. Poslední kniha je věnována katolickému knězi Herbertovi. Mám doma Buddhu vedle Krista. Kvůli válkám je pro mě islám problematický, protože cíle dosahuje násilím. Mnohokrát jsem byl v Indii a Nepálu, ale Nepál mám radši. V Nepálu se mě nesnaží nikdo podvést, v Indii mnohokrát. Jsem velký přítel Nepálu, hor, lidí a jejich smyšlení.

Věříš v nadpřirozeno či jiné vnější síly?

Mnozí znají fenomén, kdy je člověk na hranici možností i sil a něco přijde, co pomůže. Nad 8 000 metry tento fenomén existuje, popsali ho Angličané. Zažili to i jiní horolezci, rakouští, polští, čeští. Nad osmi kilometry možná zažiješ, že tam s tebou někdo je, imaginární postava. Jakýsi anděl strážný, který člověku pomůže. Je to ezoterické, ale ne úplně mimo. Stalo se mnohokrát, že mi v těžkých situacích nahoře někdo pomohl. Nevím, kdo to byl. Jestli ten, kdo zemřel či můj tatínek, nevím. Ale tam nahoře to byla realita.

Jak velkou roli sehrály v Tvém životě ženy? Ovlivňují motivaci k vrcholům?

Naštěstí jsem se v horách s ženami potkával. Nebyly s námi sice přímo v expedici, ale lezly s námi. Na K2, Nanga Parabat… Třikrát jsem se potkal s týmem čtyř skvělých polských horolezkyň, Vanda a spol. Byly to úžasné silné ženské, nosily stejně těžké bágly jako Messner. Ženy muže motivují stejně jako muži ženy. Říká se, že ženy jsou v horách lepší než muži, protože ženský organismus se horám dokáže lépe přizpůsobit. Spousta skvělých polských, italských i českých horolezkyň je úspěšných. Ženy k životu mužů patří. Kde bychom bez žen byli...?

Má člověk ve vypjatých chvílích čas na zábavu?

Jistě, tenhle znáš? Potkají se dva yettiové a jeden se ptá druhého: Poslyš, existuje ten Messner vůbec?

Peter Habeler

Peter Habeler