Dominik Duka

kardinál; VATIKÁN

Arcibiskup pražský a primas český patří do sboru kardinálů, kteří se podílejí na řízení katolické církve. Konkláve za zamčenými dveřmi ve Vatikánu obestírá mnoho tajemství. Poodhalí některá...?

... 

Dominik Duka, občanským jménem Jaroslav Václav Duka, je 36. arcibiskup pražský, metropolita a kardinál. Narodil se v dubnu 1943 na Rožberku v Hradci Králové a pokřtěn byl 9. května téhož roku v pouchovském kostele. První roky prožil s rodiči na Pouchově, kde v kostele svatého Pavla apoštola od dvanácti let ministroval. Před tímto kostelem měl v roce 1970 první mši svatou, tzv. primici.

Studoval na Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové. Po maturitě pracoval v továrně ZVÚ, kde se vyučil strojním zámečníkem, v roce 1965 začal studovat teologii v Litoměřicích. V roce 1968 byl přijat do řádu dominikánů, který byl tehdy u nás zakázán, a dne 22. června 1970 byl kardinálem Štěpánem Trochtou vysvěcen na kněze. Následujících pět let Poté působil v duchovní správě v pohraničních oblastech pražské arcidiecéze, než mu byl v r. 1975 odňat „státní souhlas k duchovní správě“.

Po listopadu 1989 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a viceprezidentem Unie evropských KVŘP (1992–1996). Přednášel jako odborný asistent biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v letech 1990–1998 byl členem Akreditační komise při vládě ČR.

Je držitelem řady vyznamenání a uznání. Široce se angažuje ve společenském a kulturním životě. Je členem Etického fóra ČR, Vědecké rady KTF UK Praha, předsedá správní radě Českého katolického biblického díla, působí v Centru biblických studií či v Konfederace politických vězňů, je šéfredaktorem Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, členem redakce Mezinárodní katolické revue Communio a čestným předsedou Rodiny sv. Zdislavy o. s.

Kardinál Dominik Duka velice dobře vychází s politiky, stejně jako měl dobré vztahy s prezidenty ČR včetně Miloše Zemana či jeho předchůdce Václava Klause. Vyniká svou otevřeností a vzdělaností a je pojítkem mezi liberálními a konzervativními proudy v katolickém křesťanství, sám tíhne spíše ke konzervatismu.