Jan Saudek

fotograf

Narodil se v roce 1935 v Praze jako mladší dvojče Karla, dnešního známého kreslíře. Do svých 15 let navštěvoval školu ve svém rodném městě Praze. Jeho otce Němci odvedli do koncentračního tábora v Terezíně. Právě kvůli svému židovskému původu se do koncentračního tábora dostali na území Polska i Jan s bratrem Karlem. Byl to speciální koncentrační tábor jen pro samá dvojčata (Osvětimi).

Na toto období má děsivé vzpomínky, které se odráží v jeho životě a pozdější tvorbě. Po konci války se bratři Saudkovi dostali z koncentračního tábora ven. Ale tím, v žádném případě neskončily hrůzy, které ho provázely. Jednou, když šel po ulici, uviděl scénu, jak nějaký dav chytl mladého vojáka, pověsil za nohy a politého benzínem zapálil. Pak už slyšel jen hrozný křik.

Někdy v průběhu roku 1950, jak již bylo zmíněno, dostává svůj první fotoaparát, se kterým okamžitě začal pracovat a možná by s ním pracoval až dodnes, ale kvůli formátu filmů, které se dnes již nevyrábí, ho musel vyměnit za jiný.

O rok později již aranžuje a také koloruje jedny ze svých prvních fotografií. Samozřejmě se nejprve setkává s velmi ostrou kritikou od lidí. Kupříkladu jejich rodinný lékař, kterému tyto fotografie Janova matka ukazovala, je okomentoval bez jakýchkoliv servítek, že je to hnusné, kýčovité a nemoderní. Toto vyjádření Saudkovi utkvělo v jeho mladé hlavě a přestal s focením. Ovšem po několika letech se mu tyto obrázky dostaly do rukou a po takové době je viděl z naprosto jiného pohledu a úplně jinak. Nyní si všímal, jak jsou krásné a jak z nich je cítit dech mládí.

V roce 1955 musel povinně vykonat základní vojenskou službu. Dnes vzpomíná, jak znovu zažil velký pocit bezmocnosti, neboť byl jednou při nočním vojenském cvičení vyslán s nějakou zprávou a uvízl v pasti drátů. Intenzivně se snažil ze zamotaných drátků zoufale vyprostit. A právě tato bezmocnost už jej provází po celý jeho další život. Ke konci padesátých let začínají být s bratrem ovlivněni Itálií, sledují italské filmy a jezdí spolu na italském skútru. V roce 1959 se oženil mladou dívkou Marií, od které dostal první skutečný fotoaparát (Flexaret 6x6), se kterým pracuje ještě i dnes. S Marií měl 2 syny, Samuela a Davida.

V šedesátých letech se mu dostal do rukou katalog z výstavy Family of Man, z čehož byl naprosto okouzlen, a tak si předsevzal, že takovou knížku o rodině člověka nafotografuje a zpracuje také. Ke konci šedesátých let začíná velmi cestovat, navštívil New York a mnoho dalších významných míst, které také zcela jistě působily na Saudkovu tvorbu.

Celá sedmdesátá léta jsou ve znamení samoty a smutku. V roce 1972 Jan našel „Zeď“, která se stala symbolem, který se později nachází skoro ve všech z jeho děl. Tenkrát si ještě neuvědomoval, jaký to v jeho další tvorbě bude mít význam. Zhruba o rok později Jan začíná zkoušet také malovat a psát, ale mnoho názorů má za to, že to jsou nesmyslné pokusy a plýtvání časem.

Počátkem osmdesátých let dostal svou první velkou odměnu za své nadání ve výši tisíc dolarů, což se rovnalo jeho celoročnímu platu dělníka, jímž v této době ještě stále byl. Po tomto úspěchu nastává konečně obrat k lepší a zároveň končí jeho nekonečné každodenní dření se ve fabrikách. Zapříčinila to skutečnost, že k jeho velké radosti dostává legitimaci Fondu československých výtvarných umělců. A právě od té doby je konečně „na svobodě“.

Jan Saudek byl vybrán filmovou společností Febio pro projekt GEN (100 Čechů dneška), což bere jako největší a do té doby jedinou poctu, které se mu kdy v životě dostalo.