Michal Kubal

zpravodaj ČT

Když se rozhlédnete po zdech jeho kanceláře, hned máte jasno, kde byl na poslední štaci. Plakáty s podpisy několika amerických prezidentů nebo československá vlajka, která cestovala na palubě Apolla 13, budou Michalu Kubalovi připomínat více než čtyři roky strávené za oceánem.

V roce 2013 se ze svého postu zpravodaje České televize v USA vrátil, aby se stal už podruhé šéfem její zahraniční redakce. Poprvé si to vyzkoušel už před deseti lety, ve svých šestadvaceti, ještě předtím, než ho proslavil pobyt v iráckém zajetí.

Od té doby se však mnohé změnilo: oženil se se svou tehdejší přítelkyní, zpravodajkou České televize v Bratislavě Anettou Petrovičovou, stal se otcem tří dětí a rozhodl se, že už nebude tolik riskovat. I když, kdo ví… Možná, až si odpočine, začnou mu mezní situace vyplavující adrenalin chybět.

„Ze všech jsem naštěstí vyvázl bez škrábnutí, ale doma se už ptají, jak dlouho chci osud pokoušet, že i kočka má jenom sedm životů,“ říká novinář, kterému šlo o krk hlavně během válečných konfliktů v Afghánistánu a v Iráku. Během svého pobytu v USA byl svědkem několika přírodních katastrof a několikrát navštívil i zemětřesením postižené Haiti.

Teď sedí v teple a v suchu své kanceláře, pojídá turecký med, který přivezli kolegové ze Sýrie zmítané občanskou válkou, a zatím to nevypadá, že by se mu po práci v terénu stýskalo.

„Jako jeden z prvních novinářů jsem na vlastní oči viděl člověka, který je obviněn z toho, že zorganizoval 11. září, několikrát jsme se otočili na Haiti, monitorovali jsme všechny přírodní katastrofy včetně ropné havárie v Mexickém zálivu. Taky jsem si na tři týdny odskočil s americkými vojáky do Afghánistánu,“ aspoň některé ze svých zážitků.

To se mu také mohlo stát osudným, jak později zjistil. Ačkoliv už měl v té době rodinu se dvěma malými dětmi, nedalo mu to a do jedné z nejnebezpečnějších oblastí světa, jihoafghánského Kandaháru, kde se zrodil Tálibán, odcestoval. „Měl jsem pro to dost silný argument: je to zkrátka moje práce a cítím, že to ke mně patří, takže si občas takové okamžiky potřebuju odžít. Kdybych nejel já, jel by tam někdo jiný,“ říká bez obalu.

„Žili jsme v malém táboře a chodili jsme s vojáky na hlídky. Jednou, asi třicet metrů od nás, vybuchla pod vojákem nastražená mina, která ho přetrhla vejpůl. Předtím nás napadl Tálibán a začala přestřelka. Na přistávající americký vrtulník začali místní pálit z těžších zbraní, a když Američani nakonec zavolali stíhačky, bylo to dost divoké. Ujít několik set metrů zpátky na základnu byla skutečně drsná představa, protože po cestě byly určitě nastraženy další miny. V tu chvíli jsem si říkal, jestli už to není příliš.“

Největší hrůzy, o kterých informoval, však zažil na Haiti. S kameramanem Petrem Klímou natáčeli mrtvoly, které bagr přemisťuje na náklaďák, masové hroby nebo porod mrtvého dítěte. Nehlodalo v něm svědomí, jestli se nepřiživuje na neštěstí druhých?

„Kdybychom o tom neinformovali, nikdy by nepřijela žádná humanitární organizace, nikdy by se u nás neposbíraly ty milióny. Samozřejmě tato otázka přicházela s časem, kdy místní už byli naštvaní: Vy se nás pořád na něco ptáte, my vám odpovídáme, ale kde je pomoc? Bylo složitější jim vysvětlit, že to bude nějakou chvíli trvat.“

Nálepky novináře uneseného před devíti lety teroristy v Iráku se už snad nikdy nezbaví, ačkoliv na zdraví ani na duši mu několikadenní vynucený pobyt v poušti poblíž Falúdže následky nezanechal. „Když pro nás do Basry přiletěl český speciál, tak si s námi na několik minut sedl psycholog, aby viděl, jak na tom jsme. Upozornil nás, že se může dostavit něco jako noční můra, ale všichni jsme byli v pohodě. Ani pozdější kompletní zdravotní vyšetření neukázalo, že by nám třeba ublížila tamní voda nebo jídlo.“

S kameramanem Petrem Klímou a rozhlasovým kolegou Vítem Pohankou se ke svému zajetí, během kterého se v duchu připravovali na smrt, moc nevracejí. „Rozhodně se každoročně nescházíme v hospodě a nezapíjíme výročí našeho přežití. Nedáváme tomu extrémní význam, důležité je, že jsme to zvládli, aniž by se kdokoliv z nás složil."

"Musím ale říct, že to je nepříjemný pocit, kdy se člověk musí smířit s tím, že to bude špatný. I když se mi zdálo, že jsem to dokázal, těžko říct, jak bych se zachoval, kdyby mě oblékli do oranžového a drželi nade mnou šavli v ruce.“

Dodnes je přesvědčený o tom, že tehdy svou cestou taxíkem do Jordánska zbytečně neriskovali, přestože se objevily názory vojáků, že si tím o průšvih přímo koledovali. „Měli jsme na výběr: buď zvolit nejnebezpečnější cestu světa, která vedla na bagdádské letiště, anebo nejistou, ale vcelku prověřenou silnici, po které byla šance projet."

"To, že jsme narazili na taxikáře idiota, který nás zavezl jinam, byla druhá věc. Na otázku, která se mi nejvíc vrací, jestli jsme riskovali víc, než jsme měli, si vždycky odpovídám, že ne, že dneska bych se nerozhodl jinak.“

Pár týdnů před únosem natáčel rozhovor s člověkem, který přežil pobyt v Osvětimi. „Ptal jsem se ho, jaký má pocit, když se koukne na vypálené vězeňské číslo. Řekl mi, že od roku 1942 bere každý další den jako bonus. Pro mě bylo podobným hraničním momentem zajetí v pouštní garáži, kdy jsem se připravoval na to, že nemusí být nic dalšího, že nebudu mít děti a neuvidím Kill Billa dvojku. Ve chvílích, kdy mě fakt všechno štve, si říkám: "No tak si vzpomeň.“